Co je to soukromoprávní odpovědnost za porušení náležité péče dle CSDDD?

10. 12. 2025

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1760 o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (tzv. CSDDD – Corporate Sustainability Due Diligence Directive), přijatá v červnu 2024, představuje jeden z nejzásadnějších kroků Evropské unie směrem k posílení odpovědnosti podniků v oblasti ochrany lidských práv a životního prostředí. Směrnice ukládá podnikům povinnost identifikovat, předcházet a napravovat negativní dopady jejich činností, a to nejen v rámci vlastní struktury, ale i v řetězci dceřiných společností a obchodních partnerů. V tomto kontextu se pak nabízí otázka, jak lze porušení povinností náležité péče podle směrnice sankcionovat prostředky soukromého práva, zejména podle českého občanského zákoníku.

Nové pojetí odpovědnosti podle CSDDD

Směrnice CSDDD sleduje cíl, aby podniky působící na vnitřním trhu přispívaly k udržitelnému rozvoji prostřednictvím prevence a nápravy negativních dopadů své činnosti. V původním návrhu obsahovala článek 29, který výslovně ukládal členským státům zajistit občanskoprávní odpovědnost společností za škodu způsobenou nedodržením povinností náležité péče.

V průběhu legislativního procesu však byla tato formulace zmírněna. Finální znění již neukládá členským státům povinnost zavést samostatnou skutkovou podstatu, ale pouze stanoví, že pokud je podnik podle vnitrostátního práva odpovědný, musí poškozený mít právo na plnou, nikoli však nadměrnou náhradu škody. Současně byla vypuštěna ustanovení o „imperativní aplikaci“ národních pravidel v mezinárodním kontextu, takže se použije obecná úprava určování rozhodného práva podle nařízení Řím II.

Český právní rámec a možné uplatnění CSDDD

Český právní řád obdobnou speciální skutkovou podstatu nezná, a proto se pozornost soustředí na obecnou deliktní odpovědnost podle § 2910 občanského zákoníku (OZ).

Podle § 2910 věty první OZ odpovídá ten, kdo vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tím do absolutního práva poškozeného. Tato konstrukce je inspirována německým § 823 BGB a mohla by dopadat i na případy porušení povinností náležité péče, které povedou ke vzniku újmy na zdraví, životním prostředí či jiném chráněném právu. Alternativně lze uvažovat o § 2910 věty druhé OZ, který dopadá na porušení tzv. ochranné normy. Přestože část doktríny tvrdí, že pravidla náležité péče podle CSDDD nejsou „ochrannými normami“ ve smyslu českého práva, otázka zůstává otevřená. Výklad by mohl být podpořen účelem směrnice – ochranou práv konkrétních osob před negativními dopady podnikatelské činnosti.

Dalšími možnými základy odpovědnosti jsou zvláštní skutkové podstaty: (i) § 2924 OZ (škoda z provozní činnosti), nebo (ii) § 2925 OZ (škoda ze zvláště nebezpečného provozu). Obě ustanovení by mohla hrát roli zejména tam, kde k újmě dojde v souvislosti s rizikovým charakterem podnikové činnosti.

Dceřiné společnosti a obchodní partneři

Směrnice CSDDD výslovně rozšiřuje povinnosti podniků i na jejich dodavatelské řetězce. Odpovědnost mateřské společnosti za škodu způsobenou dceřiným podnikem nebo obchodním partnerem je proto dalším diskutovaným tématem.

Český občanský zákoník obsahuje v ustanovení § 2914 úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou pomocníkem. Tato konstrukce by mohla být použitelná i v případě, že dceřiná společnost nebo smluvní partner fakticky vystupuje jako nesamostatný pomocník při činnosti mateřské společnosti. Naopak u samostatných obchodních partnerů by šlo spíše o odpovědnost za nedostatečný dohled či volbu partnera, tedy o porušení povinností náležité péče při řízení dodavatelského řetězce.

Směrnice CSDDD přináší významnou změnu v tom, jak bude v Evropské unii vnímána odpovědnost podniků za dodržování lidskoprávních a environmentálních standardů. Přestože sama nezakládá jednotnou deliktní odpovědnost, otevírá prostor pro výklad a aplikaci stávajících vnitrostátních pravidel soukromého práva. V českém kontextu lze porušení povinností náležité péče podle CSDDD podřadit zejména pod § 2910 OZ, případně využít ustanovení o škodě z provozní činnosti. Zásadní roli bude mít posouzení, zda pravidla směrnice lze chápat jako ochranné normy chránící určité osoby, a jak se vymezí hranice odpovědnosti mezi mateřskými a dceřinými společnostmi. Směrnice tak představuje nejen legislativní výzvu, ale i nový impuls pro vývoj doktríny soukromoprávní odpovědnosti – směrem k větší odpovědnosti podniků za jejich globální dopady.

---

Autoři: Mgr. Jakub Málek, Ráchel Kouklíková a Tereza Hrudková, PEYTON legal advokátní kancelář