Istanbulská úmluva: Největší mýty a proč ji Česko ještě neratifikovalo?

25. 1. 2024

AKTUALIZOVÁNO: Istanbulská úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí neprošla Senátem, ratifikační proces tím končí. Pro bylo 34 ze 71 přítomných senátorů, k přijetí chyběly dva hlasy.

Na jaře minulého roku jsme psali o tom, že Istanbulská úmluva míří k postupné ratifikaci, ačkoli s četnými překážkami. Česko mělo příležitost zařadit se i v tomto po bok civilizovaných zemí. Na začátku letošního roku ji ale ze stolu smetl Senát.

Česko tak bude patřit mezi menšinu zemí, které Úmluvu sice podepsaly, ale neratifikovaly. Odpůrci se bojí odklonu od standardního pojetí muže a ženy nebo vnucování genderové ideologie. O tom, proč jsou obavy liché, píšeme v tomto článku. Připomeňte si ho…

(znění článku z jara roku 2023)

Na začátku roku 2023 poslalo ministerstvo spravedlnosti do připomínkového řízení Istanbulskou úmluvu. Většina ministerstev souhlasí s předložením Parlamentu ke schválení, čtyři resorty jsou ale stále proti. Přitom Česko je jedna z posledních šesti zemí Rady Evropy, které dokument dosud neschválily.

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (známá jako Istanbulská úmluva) zavazuje signatáře k důslednému postihu sexuálního a domácího násilí, úpravě trestního zákona v tomto duchu či zvýšené prevenci před zmíněnými patologickými jevy. Pracovat s oběťmi i s pachateli, přecházet genderovému násilí, vzdělávat policii i politiky, to všechno Úmluva zmiňuje. A ačkoliv se čtyři ministerstva opět postavila proti přijetí, blýská se na lepší časy.

Podle zjištění Aktuálně.cz „má úmluva za sebou důležité jednání, které může ovlivnit její přijetí v Česku.” Zabývala se ji totiž legislativní rada vlády, klíčový poradní orgán kabinetu v právních otázkách a přípravě zákonů. Podle rady je Úmluva v souladu s českou ústavou.

Ministr pro legislativu Michal Šalamoun si vzal za cíl po několika letech jednání o Úmluvě konečně posunout, a hlavně podle jeho mluvčí Jany Taušové debatu posunout z emocionální do věcné roviny. Roční odklad ale pořád žádá ministerstvo kultury, zemědělství, životního prostředí a práce a sociálních věcí. „S ohledem na citlivost tématu napříč společností i politickým spektrem upřednostňujeme úkol opětovně odložit tak, aby bylo možné nalézt dostatečnou politickou shodu,“ vyjádřilo své připomínky ministerstvo životního prostředí vedené Petrem Hladíkem a ministerstvo zemědělství řízené Zdeňkem Nekulou.

Absence ratifikace brání tomu, aby Istanbulská úmluva vešla v platnost. Dokument přitom během válečného stavu ratifikovala Ukrajina a předtím například i Turecko, které od něj později odstoupilo. „Téma Úmluvy je v ČR projednáváno již od roku 2016, tudíž velmi dlouho. A k tomu, abychom Úmluvu ratifikovali, jsme opakovaně vybízeni všemi relevantními lidskoprávními mezinárodními institucemi. Ratifikací Úmluvy se stavíme po boku těm zemím, které deklaratorně vyslovily jasné ne vůči násilí. K zemím, které říkají, že chtějí posilovat prevenci násilí, že chtějí rozvíjet služby na pomoc obětem násilí, a to nejen ženám, ale třeba i dětem, seniorům. K zemím, které říkají, že záleží také na tom, aby byly rozvíjeny i programy na pomoc a práci s původci násilí,” oponuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Diskusi o dokumentu provází kritika z konzervativních občanských i politických kruhů, že úmluva představuje nepřijatelný zásah veřejné moci do vztahů mezi muži a ženami, a už od svého vzniku je opředena mnoha mýty. Jaké to jsou a co opravdu Úmluva doporučuje?

Jaké mýty dohodu zahalily?

Je ohrožen pojem rodiny. Úmluva neupravuje rodinný život a státy nemusí měnit tradiční chápání rodiny.
Jsou ohroženy tradice a hodnoty. O tomto se Úmluva zmiňuje v trochu jiném smyslu. Tradice, kultura nebo náboženství nemohou být používány jako ospravedlnění násilných činů vůči ženám.
Gender nahradí pojmy ženy a muži. Genderovou ideologii úmluva nepropaguje, slovo gender se používá proto, aby se zdůraznilo, že ženy jsou častěji vystaveny násilí právě proto, že jsou ženy.
Budeme muset automaticky přijmout manželství pro všechny. Uznání manželství osob stejného pohlaví není součástí Úmluvy, jejím cílem není měnit tyto zákony suverénních států.
Připíšeme si do vlastní legislativy třetí pohlaví. O ničem takovém dokument nemluví, státy jsou jen povinny chránit práva obětí bez diskriminace z jakéhokoli důvodu, včetně pohlaví, rasy, náboženství, jazyka, věku, rodinného stavu, sexuální orientace nebo genderové identity.
Úmluva chrání jen ženy, ale co muži? Naopak, ani oni nejsou vyloučeni, i muži mohou, a velmi často jsou, oběťmi domácího násilí. Hned čl. 2 této Úmluvy vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže, děti nebo seniory.
Úmluva zpochybňuje naši migrační a azylovou politiku. Jen uznává, že migrantky a žadatelky o azyl jsou obzvlášť zranitelné vůči genderově podmíněnému násilí, a žádá státy, aby na ně nezapomínaly.

Když si to shrneme, jaké jsou tedy hlavní myšlenky Úmluvy?

Například to, že stát je povinen předcházet všem formám násilí na ženách, chránit ty, které ho zažívají, a stíhat pachatele. Stát musí podporovat rovnost mezi ženami a muži, a to i například díky výukovým materiálům ve školách. Pokud někdo žije s násilníkem, měl by mít stát možnost ho vykázat z domu nebo bytu a oběti nabídnout bezpečné přístřeší, telefonní linku pomoci, krizová centra, poradny a azylové domy. Policisté i politici by měli být vyškoleni v oblasti práv obětí a v tom, jak dalšímu násilí předcházet a jak se ke zranitelným obětem chovat.

Úmluva má velmi symbolický a doporučující charakter, i přesto ale efektivně doplní legislativu, kterou už v Česku máme. Podle zmocněnkyně pro lidská práva je „jakousi mapou, která říká: tímto směrem pojďme a dělejme patřičné relevantní kroky i na národní úrovni, aby se v naší zemi v této konkrétní oblasti žilo lépe.”

Autor: Asociace společenské odpovědnosti