Rozhovor: People We Admire #3 Jan Richter

29. 5. 2023

Organizace Purple Foundation představuje v seriálu rozhovorů hrdiny, kteří si zaslouží uznání, a inspiruje vás k tomu, abyste konali dobro pro svět, i když se vám někdy zdá, že naše snahy nemají ani ten nejmenší význam.

Jan Richter je lékař, majitel firmy, trenér první pomoci a autor článků na LinkedIn, které jsou poučné, trefují hřebíček na hlavičku a hlavně je opravdu zábavné je číst. Jak se mu tolik talentů a aktivit vejde do týdne a ještě mu zbyde čas na rodinu a občasné pivo nebo dvě? Jaké největší lekce si odnesl ze své lékařské praxe a na kterém obskurním místě se seznámil se svou ženou? To a mnohem více se dozvíte v rozhovoru.

Na Vašem LinkedIn profilu mě hned na začátku zaujal hashtag #LepšíLékař. Co pro Vás znamená být lepším lékařem? Máte konkrétní cíle, které jste si stanovil, abyste se lepším lékařem stal?

Dovolte mi to trochu doplnit, protože to považuji za velmi důležité, mám tam napsáno: Na cestě být #LepšíLékař. Není to o puntičkářství, avšak chtěl jsem zdůraznit právě tu cestu. Já si totiž nemyslím, že někdy dojdu do cíle a pak budu už tím lepším lékařem. Jsem však přesvědčen, že lepší lékař by se především měl chovat s velkým respektem k pacientům. Vždy v ordinaci mám v hlavě myšlenku: „Jak bys, Honzo, chtěl, aby se k tobě doktor choval, kdybys byl na jejich místě?” Koneckonců, právě komunikace dělá 70 % dojmu z lékaře.

Lepší lékař také neustále studuje, vzdělává se nejen v medicíně, ale i v soft skills. Lepší lékař zapojuje moderní technologie, proto pracuji na digitalizaci našich EKG, učím se s ultrazvukem, anebo chci nasadit AI na objevování nemocničních infekcí. AI také používám při hodnocení některých EKG. Lepší lékař umí zachránit člověku život v nemoci a ten úplně nejlepší lékař se stará o to, aby nemoc třeba vůbec nevznikla.

V roce 2015 jste se svou manželkou založili firmu Učíme první pomoc. Jak se firmě daří a co považujete za nejdůležitější milníky v její existenci?

Pokud jde o finanční stránku věci, tak jsme kromě covidových let zatím každý rok rostli. Minulý rok jsme dokonce měli rekordní obrat. Vidím u nás dva velké milníky. První bylo to, že jsme najali provozní manažerku, díky které teď firma skvěle funguje a už to nevyžaduje takové zapojení mé ženy nebo mě. A druhým mezníkem bylo určitě to, když jsme zvládli zaplatit všechny dluhy a byli v zisku. Najednou jsme však zjistili, že nás úplně nenaplňuje si každý rok koupit nový mobil, elektroniku nebo drahou dovolenou. Začali jsme tedy část zisku každoročně věnovat na dobročinné účely.

Minulý rok jsme rozdělili celkem 100 000 Kč. Většina šla na pomoc Ukrajině ve formě zdravotnických prostředků, léků, desinfekcí a dalších potřeb; a 20 000 Kč jsme věnovali dětskému hospici Dům pro Julii.

Ve víru pandemie jste se rozhodli nastoupit do Nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Změnilo Vás období pandemie? Naučili jste se o sobě něco nového?

Před pandemií jsem působil jako vedoucí lékař v jedné menší farmaceutické firmě, která vyráběla léky z krevní plazmy. I zde byly samozřejmě momenty, které bych hodnotil jako stresové nebo krizové. Vždy však šlo jen o peníze. Nic z toho nesnese srovnání s jedním běžným dnem na urgentním příjmu. Zde jde o život každou chvíli, ať už v rámci pandemie, nebo mimo ni.

Co Vám po náročném dni v nemocnici pomáhá udržet se v psychické pohodě?

Každý den se vracím za svojí ženou a malou Agátkou. No a neméně důležitá je samozřejmě i občasná hospoda s přáteli. V zimě na lyže a v létě na kole.

Určitě jste zažil ve své praxi situace, které se Vám navždy zapsaly do paměti. Mohl byste s námi sdílet nějaký úsměvný zážitek, na který rád vzpomínáte?

Těch situací je spousta, jen máme jako lékaři strašně černý humor, tak bych je raději nesděloval. Jednu však snad zmínit můžu. Na ranní vizitu jsem šel na pokoj, kde byly tři pacientky. Dle rozpisu však zde měly být jen dvě pacientky. Všechny jsem je tedy vyšetřil a následně se šel zeptat sestřiček, jestli nemáme náhodou nový příjem. O žádné nové pacientce nevěděli a ani si pacientku nepamatovaly. Šel jsem tedy zpět za touto cizí postarší pacientkou, ta mi samozřejmě vehementně tvrdila, že se nachází doma a ne v nemocnici. Náramek se jménem si vytrhla a představila se mi třemi různými jmény. Nakonec jsme obvolali všechna oddělení LDN a zjistili, že zrovna na C jedna pacientka chybí.

Jaké byly Vaše studentské časy a co byste poradil studentům medicíny v dnešní době?

Studentské časy byly krásné, koneckonců právě na pitevně jsem potkal svoji ženu. Studium však bylo náročné a učili jsme se tisíce stran učiva, které v praxi nikdy nevyužijeme. To, co bychom v praxi využili, nás zase nikdo nenaučil. Studentům bych poradil, ať chodí na mimoškolní stáže a vidí realitu. To ale asi platí obecně ve všech oborech.

Kdybyste nebyl doktorem, jakou profesní dráhu byste si zvolil?

Jsem velmi ambiciózní člověk. Než jsem se rozhodl vrátit zpět do medicíny, měl jsem jako manažer pod sebou 12 lékařů a nespočet nezdravotnického personálu. Asi bych si tedy vybral nějaké velmi růstové prostředí s velkou škálovatelností, s transparentní firemní kulturou a dobročinností v genech… ideálně v Brně. Nejspíš bych zvolil nějaký fintech.

Existuje podle Vás oblast zdravotnictví, která je často přehlížená, zasloužila by si víc pozornosti a inovace v této oblasti by významně přispěly ke zlepšení celkové situace zdravotnictví?

V našich podmínkách je to určitě prevence. Na první místo bych dal prevenci kardiovaskulárních onemocnění, která je strašně přehlížená a tisíce lidí tu chodí s nediagnostikovaným vysokým tlakem nebo zvýšeným cholesterolem. Onkologickou prevenci pak už snad ani zmiňovat nemusím.

Co je pro Vás ve Vaší praxi aktuálně největší výzva?

Bezpochyby work-life balance. Jen podle svého pracovního výkazu trávím v nemocnici 240 až 260 hodin měsíčně a následně se ještě věnuji výuce první pomoci, managementu firmy nebo psaní článků na LinkedIn, což mi zabere dalších 40 hodin. Jak vidíte, nejsem v tom zatím moc úspěšný.

Co považujete za Váš největší profesní úspěch a co byla pro Vás, naopak, největší profesní lekce?

Odpovím možná trochu všeobecněji. Díky podnikání jsem si osvojil jiný mindset než většina kolegů. Každý problém má pro mě řešení a problém také zároveň představuje příležitost. Nemám v noci na urgentu k dispozici radiologa, ok, naučím se s ultrazvukem. Není k dispozici neurolog, ok, jdu na stáž na neurologii. Vše mě pak posune k tomu být o trochu lepším lékařem. Takovým, za kterým bych šel i já sám. Lekce pak dostávám každý den. Za důležité považuji si chyby připouštět, což v našem odvětví není vůbec obvyklé.

Tedy abych to nějak shrnul, svůj největší úspěch vidím v tom, že mám pořád hlad po tom se zlepšovat, růst a ze svých profesních lekcí se umím poučit a příště to udělat lépe.


Zdroj: People We Admire #3 Jan Richter. Purple Foundation. Blogový článek

Související

Sdílené pracovní pozice i omezení schůzek: Jak nadnárodní Unilever pečuje o stovky svých zaměstnanců?

Přejít na článek

Další diskriminace rostlinného odvětví v Česku. Daň na rostlinné alternativy mléka se zvedne o 75 %

Přejít na článek