Rozhovor s Renátou Fučíkovou, ilustrátorkou knihy Mia a svět

1. 10. 2021

Číst si knížku bez ilustrace, je jako mít písničku jen s textem a bez melodie. Najednou vám chybí ta správná souhra a harmonie, díky níž vás výsledné dílo pohltí, a vy se do něj zamilujete. A to správné spojení nastalo v knížce Mia a svět.

Kniha Mia a svět vznikla díky spojení autorek Barbary Nesvadbové a Lucie Mádlové a ilustrátorek Renáty Fučíkové, Evy Bartošové a Zuzany Mulíčkové. V případě této knížky se nejen budete usmívat a dojímat nad příběhem malé Mii, která jako každé zvídavé dítě, objevuje, co a jak funguje. Budete se kochat nad pohádkovými ilustracemi, které hravě dokreslují celou atmosféru příběhu.

Knížku Mia a svět zdobí nádherné ilustrace, které jste vytvořila společně s Evou Bartošovou a Zuzanou Mulíčkovou z ateliéru fakulty Sutnarka. Jaká filosofie a proces stojí za ilustracemi?

Příběh vzniku ilustrací je prostý: autorka idey celé knihy, Lucie Mádlová, znala mou práci už z dřívějška. Hlavním impulzem k tomu, aby mě oslovila, byly mé dekory na porcelánu jedné světové firmy. Dostala tehdy nápad, abych něco podobně kosmopolitního vytvořila pro její projekt udržitelnosti. Jenomže já jsem byla po celé jaro i léto přetížená prací – především pedagogickou. Vedu dosti početný Ateliér didaktické ilustrace na SUTNARCE, v tu dobu navíc v online režimu v pandemických opatřeních. Takže času bylo málo. Ale jsem obklopena vynikajícími studenty. Proto jsem v nakladatelství navrhla, že soubor ilustrací vytvoříme v týmu, abychom včas stihli výrobu knihy.

Jaké jsou výhody tvořit v týmu? Čím jste si byly s Evou a Zuzanou navzájem přínosem?

Eva je moje bývalá studentka, naprosto skvělá kreslířka s velkým smyslem pro detail. Zuzana byla naopak studentka prvního ročníku – ale svými pracemi prokázala senzitivitu a schopnost akvarelem vyjádřit něžnou atmosféru. Proto jsme si práci rozdělily.

Pokusily jsme se ilustracemi vytvořit tři souběžné a prolínající se linie. Zuzana ilustrovala skutečný svět malé Mii – tedy Český Krumlov, její domov, hračky, předměty z domova. Eva si vzala na starost zobrazení přírody ohrožené i té zachráněné. Její podmořské ilustrace jsou snové a stylizované.

A vy?

Já jsem nakonec vytvořila sadu velkých výjevů ze světa ohrožených zvířat i lidí. A protože naše kniha míří k malým čtenářům, rozhodla jsem se kritické situace vyjádřit jako jakousi pohádku. Ta musí mít dobrý konec – ale ten je až za obzorem naší knihy. Ten dobrý konec totiž musí v budoucnosti vytvořit sami čtenáři. Je to naděje, že všechno dobře dopadne, ale musíme dobrému konci napomoci a postarat se o náš svět.

Dokáže v týmu tvořit každý? Dokážeme jako společnost fungovat v týmu?

V týmu je možné – a mnohdy dokonce nutné – pracovat. Ženy jsou hodně dobré týmové hráčky, mají to v genech, za desítky tisíc let se naučily myslet kolektivně, myslet na děti, na domov, obec a celek. Dokážou si navzájem naslouchat a poslední staletí je naučila stát při sobě. Mají empatii, využívají intuici, dovedou jednat ohleduplně. V toku historie jsou jako voda, která trpělivě opracovává skálu. Věřím, že společnost, v níž ženy dostanou větší prostor, bude fungovat lépe než ta dosavadní.

Devítiletá Mia má v knížce mnoho otázek. Létají Vám hlavou nějaké otázky ohledně planety, společnosti, udržitelnosti?

Jistěže létají. Vždyť se denně setkáváme se projevy změn klimatu. Navíc mám čerstvě dospělého syna, záleží mi na jeho budoucnosti, na budoucnosti dětí, které jednou bude mít on sám. A jsem obklopena velkou skupinou studentů, jejichž obavy vnímám a sdílím s nimi. Někdy se říká, že práce se studenty omlazuje. Mě spíše učí větší zodpovědnosti.

Co byly ty klíčové důvody, proč jste se chtěla podílet na knížce? V čem knížka i Asociace společenské odpovědnosti lahodí Vaší duši?

Projekt mě zaujal. Uvědomila jsem si, že každý drobný čin může pomoci. A proč by nemohl pomoci třeba příběh vyprávěný dětem jako jakási pohádka? Malé děti jsou přístupné spíše příběhům než nějakým poučkám nebo dokumentům. Právě proto jsem se pokusila ilustracemi – inspirovaná rukopisem Barbary Nesvadbové – vyprávět i další intenzivní příběhy, které působí jako soudobé pohádky. Připojila jsem migrační krizi, dětskou práci, plynovod v americké prérii, požáry v tropických jihoasijských lesích… Za nejsilnější považuji ilustraci ledních medvědů, matky a mláděte, pod oblohou znečištěnou uhlíkovými stopami za letadly. Ledové kry se rozpadají a vzdalují od sebe, mládě se nevratně vzdaluje od matky. Myslím, že tohle je obraz, který mohou malé děti pochopit. A mohou díky němu apelovat na své rodiče, aby mysleli na udržitelnost planety.

Jakýma očima se díváte na svět? Dětskýma? Dospěláckýma? A jak ten svět vypadá?

Když je potřeba, pokouším se svět vnímat očima dítěte. Naše děti naštěstí žijí v harmonickém světě. Ale je třeba jim ukázat také svět jiný – poškozený a ohrožený. Ovšem tak, abychom je neděsili, jen upozornili. Není zapotřebí se bát drsnějších detailů. I v pohádkách hrozí hrdinovi setnutí hlavy, a děti se přesto neděsí. Pohádka je vychovává a učí správnému vnímání dobra a zla. Naše moderní pohádka má docela stejný úkol.

Je klíčem k odpovědnější společnosti naslouchání a vzájemné mezigenerační učení se?

Jsem obklopena desítkami mladých studentů a snažím se vnímat jejich obavy a respektovat je. Je velmi užitečné opustit uvažování své generace. My jsme vyrůstali v době totality, v době vymývání mozků a určitého hmotného nedostatku. Při první možné příležitosti jsme chtěli všechno dohnat, po pádu režimu jsme si užívali svobody plnými doušky a cestovali. Ale také jsme nakupovali a hromadili věci, které jsme často vlastně ani nepotřebovali a nezajímali jsme se, kde vznikly a kdo je vyrobil. V posledních letech jsem se – a dosti i díky mým mladým přátelům – trochu napravila a utlumila svoje potřeby.

„Víš, maminko, ze všeho nejvíc bych si přála změnit svět.“ Tak zní poslední věta knížky. Přála vy jste si někdy změnit svět? A pokud ano, tak kdy a jakým způsobem?

Když jsem byla v první třídě, panoval v naší zemi totalitní režim, začínala normalizace. Ve škole nám pak vnucovali pokřivené názory, všude panovalo ovzduší strachu a lži. Něco jiného jsme říkali otevřeně doma, jinak jsme museli mluvit ve škole. Myslím, že jen málo malých dětí by si tehdy nebo i dnes trouflo vystoupit proti takovému stavu a být hrdiny.

Měli jsme ale mnoho drobných snů. Tenkrát jsem, upřímně řečeno, nechtěla svět přímo měnit. Chtěla jsem ho poznat. Hltala jsem knihy a filmy – díky tomu můžu v dospělém věku přispět k formování dnešních dětí. Mají proti nám obrovskou výhodu, mohou svět opravdu bránit a měnit už od malička. A my dospělí jim musíme pomoci. Z mého ohlédnutí možná vyplývá univerzální sdělení: kde není svoboda, tam ani není možná ochrana planety. My dospělí musíme bránit svobodu názorů a projevu, aby ji naše děti mohly plně využít k obraně života na planetě.

 

Zaujala vás knížka Mia a svět? Můžete si jí zakoupit na e-shopu Nakup na Dobro, a to i s čokoládou Herufek, která nese jak myšlenku knížky, tak ilustraci Renáty Fučíkové.

V rámci Evropského týdne udržitelného rozvoje vznikla také výstava a audiovizuální prezentace knihy s výpravnými ilustracemi Renáty Fučíkové, o kterou se postaralo studio Visualove. Výstava zdobila sál Černínského paláce během galavečera předávání Cen SDGs 2021 a následně byla přemístěna do zahrady Černínského paláce, kde si ji mohli prohlédnout návštěvníci akce Hry za lepší svět. Výstava bude k vidění také na festivale Prototyp v Brně od 22. – 24. října 2021.