Sloni mluví. My se je jen snažíme konečně poslouchat

Ze světa členů

13. 1. 2026

Víte, co sloni říkají? Naslouchat jim můžete v pasáži EGAP. Od listopadu je zde umístěna instalace Save-Elephants, české neziskové organizace vedené biologem a dobrodruhem Arthurem Sniegonem. Zatímco exportéři z celého světa v Africe hledají především zajímavé obchodní příležitosti, Arthurův tým v terénu Konga, Kamerunu a Čadu bojuje proti pytláctví, mapuje ilegální obchod se slonovinou a zavádí projekty, které chrání přírodu i pomáhají místním komunitám.

Jste zakladatelem spolku Save Elephants. O co spolek usiluje?

Před zhruba třinácti lety jsme s kamarády na Třinecku založili organizaci, která se zaměřuje na situaci kolem pytláctví slonů ve střední Africe. Konkrétně jde o oba druhy slonů: známější slony savanové a méně známé, kriticky ohrožené slony pralesní. Naším cílem bylo přímo v terénu zkoumat jednotlivé národní parky, zmapovat pytlácké a překupnické struktury a propojit se s místními ochranáři, abychom mohli smysluplně podpořit to, co v daných oblastech chybělo.

Od roku 2013 jsme tak doplňovali aktivity větších organizací nebo státních institucí, které na některé věci neměly kapacity, vůli nebo know-how. V Kongu šlo například o podporu represí proti pytláctví, v Čadu zase o projekty zaměřené na zlepšení soužití lidí a divokých zvířat.

V posledních letech se nad rámec těchto aktivit snažíme také o první dlouhodobou správu konkrétní oblasti: rezervace Tsoulou v Kongu Brazzaville. Ta byla sice vyhlášena už v 60. letech, ale od konce 80. let v ní neprobíhá žádná ochrana, výzkum, ekoturismus ani práce s místní komunitou. Příroda tam hodně utrpěla, ale stále má velký potenciál, který bychom rádi obnovili jako její hlavní správci. Přesto má stále velký potenciál nápravy.

Jak vznikl nápad založit spolek?

Když jsem se na začátku druhého desetiletí vydal poprvé do Afriky na kole, na kajaku a autostopem, okamžitě mě zasáhlo, jak špatná je situace slonů ve volné přírodě. O pytláctví jsem věděl, ale ani jako biolog jsem netušil, jak obrovský je jeho rozsah a jak rychle sloni mizí. Uvědomil jsem si, že pokud se něco nezačne dělat, mohou během pár let z mnoha míst zmizet úplně. To byl první impuls.

Brzy přišla i možnost zapojit se konkrétně. Když jsem najednou seděl u stolu s lidmi, o kterých se píše v mezinárodním tisku, a řešili jsme, co by se dalo dělat, bylo jasné, že pomoc má smysl.

Na jaké projekty nebo výsledky jste zatím nejvíce hrdí?

Mezi naše nejdůležitější přínosy patří rozvoj jednotky detekčních psů v Kongu Brazzaville, kterou jsme založili ve spolupráci s organizací Eagle Network, která se zaměřuje na rozkrývání pašeráckých sítí. Jde o stále unikátní a velmi efektivní způsob odhalování pašovaného zboží na letištích, v přístavech a na checkpointech. I když ho státní správa zatím sama dále nerozvíjí, je dnes skupina těchto psů poměrně početná a spadá pod slavný institut Jane Goodall, kde nadále nachází mrtvá i živá zvířata, pašovanou munici, zbraně či slonovinu.

V Kamerunu, Kongu a částečně v Čadu se nám podařilo odhalit několik velkých skupin překupníků. Při těchto zásazích byli zadrženi pachatelé a zabaveno větší množství kontrabandu, v jednom případě 126 kg slonoviny. Klíčové je, že pachatelé dostali reálné tresty. To pomáhá narušit dlouhodobou atmosféru beztrestnosti, která v regionu přetrvávala navzdory přísným zákonům.

Jaký je to pocit, když člověk vidí důsledky pytláctví na vlastní oči?

Setkání s mrtvým slonem je velmi silné. Při prvních cestách do Afriky jsem měl to štěstí, že jsem viděl slony živé a o těch nepříjemných informacích jsem se dovídal z druhé ruky. A i moje první sloní mršiny už byly několik měsíců až let staré, tedy jenom kosti. S postupem času jsme narazili i na slony umírající přímo před námi, dvakrát šlo o mláďata a jedno mi dokonce zemřelo v náručí. Člověka to zkrátka zasáhne, protože sloni jsou vysoce inteligentní, empatická, učenlivá a citlivá zvířata.

V terénu se ale mnohem častěji setkáváme s bushmeatem, tedy masem z divokých zvířat lovených pro místní konzumaci. Jde o všechno od malých hlodavců až po velká zvířata, a objevují se i druhy, které patří mezi nejvíce chráněné. Dnes už sice neuvidíte na trhu viset gorilí končetinu jako dřív, ale opice, krokodýli, luskouni nebo menší šelmy jsou běžné. Člověk se s tím musí naučit pracovat i emočně. Právě omezení bushmeat trade je jedním z klíčových cílů naší práce.

Často cestujete mezi Afrikou a Českem. Jaké je to vracet se do evropského prostředí?

Dnes už to beru přirozeně, ale dřív to byly velké šoky. Když jsem se po roce a čtvrt stráveném v Africe na kole a kajaku vrátil do Evropy uprostřed zimy, byl to tak silný kontrast, že jsem se brzy vydal zpátky do Konga. Postupem času jsem si na střídání obou světů zvykl a vlastně nevím, kde se cítím víc doma. Jen je pravda, že z hlediska fungování státu si člověk tady v Česku uvědomí, jak moc lépe tady věci fungují ve srovnání s Kongem.

Hodně pracujete i s místními komunitami. Jak těžké je získat jejich důvěru a zapojit je do ochrany přírody? Je to i nebezpečné?

Získat několik prvních lidí je obvykle jednoduché. Společnost je různorodá, někteří ochranu přírody podporují přirozeně a další motivuje i finanční přilepšení, které jim můžeme nabídnout. Takže my, když jim nabídneme solidní řešení, tak ti lidé za tím jdou. Problém je spíš v tom, že nedokážeme zaměstnat nebo zapojit všechny. Pokud třeba zaměstnáme deset procent vesnice, zbývá pořád velká většina, která žije v těžkých podmínkách a bez významné podpory státních složek. V prostředí, kde chybí kvalitní zdravotnictví, školy i základní ekonomická jistota, se jakákoliv osvěta prosazuje mnohem hůř.

Obecně ta lidská populace je dost mírumilovná a přátelská, ale samozřejmě když se pohybujeme ve světě pytláků a zločinných živlů, tak mohou nastat situace vyhrožování a fyzických potyček. Zkrátka nějaká rizika tam vždy jsou, když člověk vrtá do těch vosích hnízd.

Když už jste zmínil vosí hnízda, pojďme k včelím hnízdům neboli sloním bariérám. Mohl byste přiblížit, o co jde?

Když jsem popisoval situaci v rezervaci Tsoulou a v dalších chráněných územích, funguje to podobně jako u nás v Evropě. Nebývá tam jasná hranice mezi teritoriem lidí a divoké přírody. Je potřeba zajistit, aby zvířata po opuštění chráněného území neskončila upytlačená nebo zraněná místními lidmi.

V roce 2015 jsme proto v několika komunitách v Čadu začali experimentovat s využitím divokých afrických včel. Jde o jiný poddruh včely medonosné, která se chová úplně jinak. Naši lidé si ani neumí představit míru její agrese, kterou ovšem využíváme k odstrašení slonů. Když slon o hnízdo zavadí, včely ho spolehlivě zaženou pryč. Tímto způsobem chráníme úrodu místních rolníků a zároveň i samotné slony před odvetami.

V Čadu jsme s úly začali v roce 2015 a díky podpoře během covidu, mimo jiné i od EGAPu, se nám podařilo rozšířit počet komunit, kde fungují. Dnes je to zhruba 13 komunit, každá s 10 až 30 úly.

Jak vznikla myšlenka přivézt vaši výstavu Save Elephants právě k nám do pasáže EGAPu?

EGAP se v rámci rozvoje svých iniciativ ESG začal zajímat o naše aktivity. Pojítkem bylo zejména to, že EGAP sám tady na své střeše v centru Prahy holduje chovu včel. Městskému včelaření se věnují již pět let a starají se o šest včelstev, přičemž každé z nich vyprodukuje až 20 kg medu ročně. Proto, ve formě partnerství, podpořil i naše projekty v Čadu taky zaměřené na včely, specificky na včelí bariéry.

V rámci toho a stejně tak i společného zájmu o lepší informovanost naší české nebo i mezinárodní veřejnosti, jsme se rozhodli umístit informační panely a 3D modely v prostorách pasáže EGAP, vedle pasáže Lucerna. Návštěvníci a kolemjdoucí se mohou dočíst o činnosti našeho spolku a problematice pytláctví slonů a jiných zvířat ve střední Africe. Mimo to se tam lze téměř až dotknout různých reálných předmětů, nebo napodobenin reálných předmětů ze střední Afriky. Například maketa zavěšeného typického včelího úlu, sloní trus s obřími brouky – vrubouny, nebo i pytláky rozseknutá sloní lebka s ukořistěnými kly.

Zdroj: Sloni mluví. My se je jen snažíme konečně poslouchat. EGAP