Učitelé bývají překvapení, co všechno děti zvládnou samy

Ze světa členů

22. 7. 2024

„Jako dospělí často rozhodujeme zbytečně za děti a nenecháme jim prostor, přitom ony by to klidně mohly zvládnout,“ říká lektorka Zuzana Demlová ze Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání. Věnuje se projektům zaměřeným na kreativní učení a participaci dětí a podílela se na metodice Eduzměny k programu Řešíme společnou výzvu.

Větší zapojení dětí do rozhodování ve škole je stále důležitějším tématem a poukazuje na to například nová zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Podle ní může mít větší vliv žáků na to, jak jejich škola funguje, spoustu pozitivních dopadů. V rozhovoru o tom zajímavě hovoří lektorka Zuzana Demlová, která je také spoluautorkou metodiky pro program Řešíme společnou výzvu. Program běží díky pilotnímu projektu Nadačního fondu Eduzměna na Kutnohorsku už čtvrtým rokem a zapojilo se do něj přes 550 dětí.

V Eduzměně jste pomohla rozjet program Řešíme společnou výzvu a vůbec přemýšlení o participaci dětí. O co vlastně jde?

Slovo participace má kolem sebe takový obláček, pozbylo svého významu. Představujeme si, že je to něco strašně složitého nebo otravného. Ale když to řeknu úplně jednoduše: je to o tom, že důvěřuji dětem, že něco zvládnou samy, a postupně jim předávám zodpovědnost. Myslím si, že celkově společensky to neumíme ani jako rodiče, ani jako učitelé. Není to běžný standard, nikdo nás to nenaučil, my dospělí jsme byli vychováni spíš k poslušnosti. Pohybujeme se na úrovni hodnot, člověk si v sobě musí dost věcí převrátit, aby v tom mohl běžně fungovat.

Říkáte, že participace dětí není standard. Jaké jsou její předpoklady? Co se musí změnit, aby se standardem stala?

V rukách to máme my dospělí, my vymezujeme rámec. Děti, které jsou v situaci, která se jim nelíbí nebo jí nerozumí, mají velmi málo možností ji změnit. Takže v první řadě bychom si měli uvědomit, co děláme my dospělí, jestli se k dětem stavíme partnersky a co to vlastně znamená. Samozřejmě takový přístup mohu poměrně jednoduše měnit z pozice rodiče, mnohem složitější to mají učitelé a učitelky, protože vystupují v rámci instituce. Často se na workshopech setkáváme s pedagogy, kteří jsou ve své škole osamocení a narážejí na nepochopení kolegů a kolegyň. Dostávají se pak do rozporu s kulturou své školy, nemají ve sborovně vyjasněno, jestli se zaměřujeme na výchovu k poslušnosti, nebo ke svobodě, jestli je prioritou výkon a výsledky dětí, nebo dlouhodobé budování vztahů a pozitivní vztah k učení.

Ve škole a ve společnosti totiž často oscilujeme mezi dvěma přístupy. Na jedné straně je silně autoritativní přístup, striktně vymezené hranice, co děti můžou, nemůžou a hlavně co musí. Na straně druhé pak příliš volné hranice, kdy děti můžou všechno a ztrácejí se v tom. A teď jde o to najít mezi tím cestu, která bude bezpečná pro všechny strany. I pro mě jako dospělého. A toto můžu s dětmi úplně otevřeně sdílet: Tohle nemůžeme dělat, protože to je nebezpečné a já mám za vás zodpovědnost. O tomhle rozhodnu já, protože mám více zkušeností.

Je to tedy hodně o tom s dětmi mluvit a dát jim možnost se na věcech podílet?

Jako dospělí často za děti rozhodujeme zbytečně v situacích, které by klidně mohly zvládnout samy. Naším pedagogickým cílem by v ideálním případě mělo být předat dětem zkušenost, že něco zvládnu sám. A když to možná nezvládnu, tak zažiju v bezpečném prostředí důsledky svého jednání nebo pasivity. Součást učení je zjistit, co dokážu nebo nedokážu nebo se mi to třeba povede jen částečně.

V programu Řešíme společnou výzvu například děti realizují projekt tisku vlastní knížky. Je možné, že se jim to nepovede v časovém plánu nebo že se pokazí něco jiného. Ale ono vlastně nejde primárně o výsledek, ale o ten proces, na kterém se můžou naučit spoustu věcí.

Když jako učitel/ka cítím, že to s participací dětí v mojí třídě není úplně ono, co můžu konkrétně udělat, čím začít?

Určitě není potřeba si říkat, že můžu začít až… Není to žádný složitý balík věcí, které když nebudeme dodržovat, nebude to fungovat. Celý program k zapojování dětí je postaven tak, že začít můžu kdykoliv. Ideální je si nechat nějaký čas a třídu jen pozorovat, všímat si toho, jak často mluvím já jako pedagog a jak často mluví děti. Kolikrát se ptám na reálné otázky, nebo jestli to jsou otázky, na které čekám tu jedinou správnou odpověď. Nestačí si říct: Měli bychom nějak spolupracovat, tak budeme chvilku spolupracovat, pak bychom měli chvilku vést debatu, tak budeme vést debatu. Ale vést takové diskuse, kde se opravdu potřebujeme na něčem reálném dohodnout.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Mohou to být drobné věci. Třeba pro začátek se můžu s dětmi dohodnout na tom, kam pojedeme na společný výlet, protože tam není tolik co zkazit. V nejhorším se nám může stát, že se nedohodneme a na žádný výlet se nepojede. Samozřejmě když výlet vymyslím já jako učitelka, tak je to jednodušší, když zapojím děti, je to časově mnohem náročnější.

Například se může stát, že vymyslíme výlet a děti pak samy přijdou na to, že je moc drahý, že na něj nemají peníze. A bude nám to třeba trvat dlouho, než na to přijdeme. Nebo děti vymyslí různé nápady a neshodnou se. Já jako učitelka bych jim měla pomoci vést debatu, aby došlo k nějaké dohodě. Tohle všechno jsou věci, které jsou nesmírně důležité pro život a můžou děti hodně naučit.
Později třeba děti budou opravdu zasahovat do toho, co se učí, jak se učí, kdy se to učí, co jim pomáhá. A pak se mi ta počáteční investice vrátí, protože děti už budou vědět, že když jsem něco třikrát neudělala, tak to má svoje důsledky. Třeba některé z dětí nezjistí, kolik stojí jízdenky na vlak, když se vrátím k tomu plánování výletu, tak tahle pasivita bude mít následky pro celou třídu. A ta třída dá spolužákovi zpětnou vazbu, ne já jako učitel, který rozdává známky.

Druhou polovinu rozhovoru si přečtěte přímo na webu zde.

Zdroj: Učitelé bývají překvapení, co všechno děti zvládnou samy. Rozhovor. Eduzměna