Tak se pojďme bavit prakticky – jak překládat vědecký jazyk tak, aby byl srozumitelný, ale nepřišel o svoji podstatu? Jak díky tomu budovat důvěru mezi vědou a společností?
Pomáhá hledat příběhy, konkrétní příklady nebo používat přirovnání tak, aby si lidé danou problematiku mohli co nejlépe představit. Když se mluví o globálních tématech, tak bývá problém, že si to člověk neumí představit, má pocit, že se ho to netýká. Ale pokud uvedete příklad, jak se za pár let změní ulice, kde bydlí, může mu to pomoci pochopit dané téma.
Co se týká větší důvěry, tak z výzkumů například vyplývá, že pomáhá otevřená komunikace, která zahrnuje i nejistotu nebo například v případě očkování možné vedlejší účinky. Lidé pak takovým informacím více důvěřují, protože všichni víme, že nic není dokonalé.
A také se mi líbí ukazovat, že věda je nedílnou součástí našich životů a skutečně všude kolem nás. Tedy že komunikace vědy neznamená jen jít na speciální vědeckou přednášku nebo si přečíst odbornou knihu, ale že vědecký pohled se může dostat do všech našich běžných každodenních činností. Baví mě ukazovat vědu v netradičních formátech a kontextech a například propojovat vědu a umění.
Můžete uvést nějaký příklad propojení vědy a umění?
Těch příkladů je mnoho – od fotografických výstav jako Věda fotogenická, přes umělecké obrazy inspirované vědou až po komiksové zpracování vědeckých příběhů. Vědců – umělců je totiž opravdu hodně a často kombinují své dvě vášně i pro komunikaci vědy. Během jedné ze zahraničních cest jsem například dělala rozhovor s nizozemským vědcem Albertem Heckem, který kombinuje svůj výzkum využití hmotnostní spektrometrie pro studium proteinů s tancem. Zmíním třeba i představení Elegance molekuly, kdy Dejvické divadlo nastudovalo příběh Antonína Holého – objevitele léků na HIV. A samozřejmě věda ve filmech nebo seriálech, jako je například legendární The Big Bang Theory.
Pořad Hydepark Civilizace nám závidí i nobelisté
Jak se vyhnout zjednodušování, které může vést k dezinterpretaci?
Hledat balanc mezi stručností, srozumitelností a správností je při komunikaci vědy to nejtěžší. Ale zároveň z mé každodenní praxe vím, že to jde – že i velmi složitá témata lze podat srozumitelným jazykem. Vždy si pomáhá uvědomit, ke komu mluvím a co je cílem sdělení. Například pokud zkoumám nové metody čištění vod, záleží, zda chci nalákat nové studenty, aby se připojili do mého týmu, nebo potřebuji přesvědčit místní zastupitelstvo, aby vybralo ekologicky nejvhodnější řešení, či vysvětlit nový systém čištění vody obyvatelům dané lokality.
Jak hodnotíte přístup českých médií ke komunikaci vědeckých témat a má podle vás smysl, aby vědci byli aktivní na sítích?
Obecně se situace v českých médiích při komunikaci vědy zlepšuje – řada redakcí se poučila z covidové pandemie. Roste zájem médií pokrývat vědecká témata, ale často chybí kapacita – zpracovat vědecké téma je časově i odborně mnohem náročnější, než například udělat reportáž z aktuálního dění. Někdy také vyhrává komerční aspekt, kdy senzace ze života celebrit nebo roztomilá koťátka nalákají více čtenářů, tedy i více kliků a zobrazené reklamy.
Vyzdvihnout ale musím redakce vědy v České televizi a Českém rozhlase – dělají špičkovou práci. Například pořad Hydepark Civilizace s Danielem Stachem – hodinový pořad o vědě bez reklam vysílaný v sobotu večer – je světovým unikátem, který nám závidí i nobelisté.
A komunikace na sítích?
Ta se za poslední roky hodně proměňuje – naprosto skvělý byl Twitter ještě před přejmenováním na X. Dnes je stále těžší obstát v konkurenci reklam a algoritmů, tvorba kvalitního obsahu stojí velké množství času. Vědcům a vědkyním proto čím dál častěji radím, že nemusí mít vlastní sociální sítě, pokud nechtějí, ale je potřeba, aby byli zdrojem informací pro existující média nebo komunikátory vědy, kteří mají vybudované komunity a větší dosah, protože věda by na sociálních sítích jednoznačně měla být.
Víra v konspirace není o faktech, ale emocích a pocitu ohrožení
Pojďme k hlavnímu tématu tohoto magazínu – klimatická změna. Vědecký konsenzus o jejích dopadech nebo příčinách je jasný, ten našim čtenářům vysvětlovat nemusíme. Ale asi trochu kulhá společenské přijetí. Kde podle vás vzniká ta propast mezi vědou a veřejným míněním?
Mnoho problémů se táhne z minulosti, kdy docházelo ke zpochybňování nebo naopak velkému strašení a beznaději. Pro mnoho lidí jsou témata související s klimatickou změnou příliš abstraktní, mohou mít pocit, že se jim zvýšení hladiny světových moří netýká, když nemáme moře. Někteří také mohou být „unavení“, protože se o klimatu v té obecné rovině mluví pořád dokola.
Pomáhá uvádět konkrétní příklady. Často například komunikuji „o nové technologii, která může pomoci řešit klimatickou změnu“ a ne že se „musí řešit klimatická změna, a tak vymysleli novou technologii“. Často hrají roli drobné detaily nebo jen způsob prezentace. To dobře dokazuje například projekt Fakta o klimatu, který složitá data ukazuje ve srozumitelných infografikách.
Jak o tom tedy mluvit, aby lidé necítili bezmoc, ale spíš motivaci ke změně?
Nejen s nadějí, ale i s humorem! Na letošním ročníku filmového festivalu Academia film Olomouc (AFO) jsem se například setkala s australskou moderátorkou, autorkou a odbornicí na komunikaci o klimatu Lee Constable, která využívá humor. V rámci přednášky „Smíchem proti strachu – Jak humor pomáhá klimatu“ na konkrétních příkladech ukazovala, jak humor dokáže bourat bariéry, oslovit nové publikum a proměnit složitá témata ve srozumitelné a zapamatovatelné momenty.
Jak byste poradila bojovat v komunikaci s dezinformacemi?
O tom, jak to dělat správně, jsou celé výzkumy a knihy, zmíním například How to talk to science denier od Lee McIntyre. Víra v konspirace totiž většinou není o faktech, ale o emocích, hodnotách a pocitu ohrožení.
Vědci například zkouší zapojení umělé inteligence a v jednom výzkumu naprogramovali chatbota, kterému stačilo osm minut, aby sérií vhodně zvolených otázek snížil víru lidí v konspirační teorie v průměru o dvacet procent, přičemž tato změna trvala několik měsíců. Obdobně čeští vědci zjistili, že vhodně podaná fakta mohou mít dlouhodobý pozitivní vliv na ochotu nechat se očkovat. Na datech ukázali, že nedůvěra lidí k očkování často pramenila z mylné domněnky, že sami lékaři vakcínám nevěří. K tomuto zkreslení nejspíše přispívala média, která ve snaze o objektivní přístup dávala stejný prostor příznivcům i odpůrcům očkování bez dostatečného zdůraznění většinového názoru odborníků. Což přímo ukázkově potvrzuje, že komunikace vědy má smysl.
Pavla Hubálková vystudovala klinickou biochemii a dokončila doktorát v Neurovědách na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Původně chtěla být vědkyní. Během Ph.D. studia strávila rok jako Fulbright Visiting Student Researcher na Northwestern University v Chicagu, kde si uvědomila, že se chce věnovat komunikaci vědy. V roce 2024 získala vládní cenu za komunikaci vědy, spolupodílela se na první knize o komunikaci vědy v češtině Science Communication – Úvod do komunikace vědy a pravidelně píše o vědě pro magazín Wired a další média. Nově je také moderátorkou pořadu Žárovky na stanici Český rozhlas Dvojka.
Rozhovor vyšel v červnovém vydání magazínu Udržitelné Česko.
