Žijeme v nastavení Spočítejme, změřme, zvažme. Ale jak spočítat lásku, důvěru, odvahu?

Kdo vlastně sestra Angelika je? Co určuje váš život? Je to jen víra?

Jsem sestra boromejka. A z toho principu vyplývá to, že můj život patří Bohu. Řeholní povolání je odpověď na Boží pozvání, není to o tom, že se něčeho zříkám, ale spíš něco odložím, abych mohla něco přijmout.

Všechno to vzniklo po 30leté válce, posláním boromejek bylo ošetřování nemocných morem, původně to byl spolek bez nějakých slibů. Kromě jednoho – vytrvalost v milosrdné lásce vůči nejpotřebnějším na okraji. Takže to by mělo principiálně určovat můj život. Všímat si lidí tam, kam nikdo nechce jít. Uvědomovat si, že Bůh v každém z nás vidí dobro a i přes mé chyby mi dává šanci. A podobným způsobem to vtělovat do světa a dávat šanci i těm, kteří už sami nad sebou zlomili hůl.

Dalo by se říct, že pomoc druhým je zároveň vaše životní poslání?

To se samozřejmě spojí s tou profesí. Není to jen o přesvědčení, ale i odbornosti. Když chceme pomáhat, nemělo by to být naivní, ale měla bych být odborník. Jsem původně zdravotní sestra. Později jsem studovala pedagogiku ošetřovatelství a krátce jsem učila na ošetřovatelské škole pro děvčata. Teď už začnu 20. rok ve výchovném ústavu pro problematické chlapce.

Ale základní pomoc je všímat si těch, kterých si nikdo nevšímá. Na střední zdravotnické škole pro dívky mě zajímalo, jak pomoct těm, kteří se se studiem zrovna perou. A pak člověk zjistí, že to není tím, že by se nechtěly učit nebo byly líné, ale protože rodiče se doma rozvádějí, protože samy neví, co se sebou a nějaké písemky je v daný moment nemusí zajímat.

V práci s těmito dětmi nebo mladými lidmi jste se asi musela setkat i s odmítnutím. S tím, že někdo pomoc vůbec přijmout nechce a nestojí o ni. Jak k tomu přistupujete?

Uvědomuji si, že Bůh nás měl tak rád, že nepřišel z vrchu, ale přišel k těm nejmenším a nejslabším. Ale stejně tak i on byl odmítnut. To, co si připomínáme před Velikonoci, je to, že byl odmítnut, my tě tady nechceme a přibili ho na kříž. Takže i v tu chvíli, kdy je člověk naštván, že pomoc je odmítnutá nebo má pocit neschopnosti nebo lítosti, spojí se to s utrpením Krista. On to všechno vzal na sebe a přemohl to.

Často pomoc přichází shora. Ti lepší pomáhají těm horším. Ale my na tom nejsme lépe. Uvědomuji si to i u těch chlapců, že mám jinou startovní čáru. Já jsem zažila jinou rodinu. A Bůh jednou nebude měřit, kam jsme doběhli, ale jak dlouhou dráhu jsme uběhli. A může se stát, že já jsem někde vepředu, někteří jsou za mnou, ale uběhli mnohem delší dráhu, protože jejich startovní čára byla úplně jinde.

Sami touží po hlubších vztazích, jen to nedokážou

Jaká pro vás práce s chlapci, o kterých teď mluvíte, je? Co se od nich učíte?

Práce s dospívajícími je problematická, v tomhle věku mají tendenci všechno zpochybňovat. Všechno je pitomost, všechno by se mělo dělat jinak. Takže to člověka učí přemýšlet, jestli opravdu se ty věci musí dělat tak, jak se dělaly vždycky. Mají zase na druhou stranu spoustu nadhledu nebo humoru. Já si uvědomuji v 60 letech Aha, před 15 lety bych se tomu zasmála a teď mě to naštve. Pozor.

Učím se být svým způsobem mladá nebo vnímat způsob, jakým mluví. Samozřejmě netolerovat hrubost, ale poslouchat jejich hudbu, podívat se na videa, která sledují a podobně. Koukala byste, jak jsou pak překvapení.

Mám pocit, že tohle pochopení chybí i na školách. Proč by v tělocviku nemohl prospět ten, co umí salta a breakdance, ale neumí cvičit na bradlech? Tam, kde pracuji, jeden vaří a my to oceníme. Když jsou jako sami, tak je vidět, že o světě přemýšlejí do hloubky. Zvlášť tam, kde jsou zranění. Sami touží po hlubších vztazích, vědí, co by mělo být správně, i když to nedokážou.

Mějme pochopení pro časté opakované selhání. Nedělat z nich hned darebáky. Mám kluky s drogovou minulostí ze složitých rodinných situací. Občas, když mám pocit, že práce nemá smysl, protože se pořád počítají procenta a množství, se podívám na jejich Facebook. Vidím, že jsou dneska stateční otcové, pracují a mají rodinu. O to se člověk musí opřít.

Máte v paměti nějaký příběh, na který nezapomenete? Někdo, kdo pro vás ztělesňuje úspěch a soucit?

Na střední škole jsem měla studentky, které byly problematické. Jednou mi ale jedna z nich volala, že dostala dvojku z češtiny, že to je skvělé, ne? A tak jsem si říkala Aha, tak ona to nemá komu říct. Měli pak sraz po 20 letech po maturitě a byla jsem jediný učitel, koho pozvali.

Nebo jsem před 30 lety byla představenou v jednom domě. Přišly k vratům dvě studentky, přijely stopem z Běloruska a že ta jedna hraje na klavír. Sem do Prahy zrovna zavítal virtuóz z Vídně a nabízel stipendium. Proto přijely, ona a její sestra. Prosily, abychom je nechaly přepsat. Bylo to v době, kdy se hovořilo o tom, že tady ruská mafie operuje podobným způsobem. Byla to naše odpovědnost, pustíme je? Dohodly jsme se, že jim dáme jídlo, pití a necháme je přespat. Druhý den ta dívka předvedla výkon a byla přijatá na stipendium. Uvědomila jsem si, jak to v pohádkách zní jednoduše, ale pak když máte někoho ubytovat, tak to tak jednoduché úplně není.

Řekla jste, co vás mladí, se kterými pracujete, učí, co vám to přináší. Ale co je na té práci pro vás úplně nejtěžší?

To, že někoho někam dopipláte, on odejde a přijde někdo další. Někam to dospěje a vy toho člověka musíte pustit. Studenty někam posunujete, vzbuzujete v nich sílu. Až jim dojde, že by měli poděkovat, tak je učitel někde v prachu. Takže momenty vděčnosti musí člověk odečítat trochu jinak, všímat si i každé kapky vděčnosti.

Co si myslíte, že mladým lidem obecně chybí? Co by potřebovali víc?

Možná jsou v něčem moc ochraňováni, aby se jim náhodou něco nestalo. Brzdíme je v rozletu. O tom mluví víc psychologů, že chybí taková ta frustrační tolerance. Okamžitě napít, okamžitě sušenku, okamžitě tohle. A to si myslím, že je škoda. Viděla jsem to u svého synovce, Opava byla vyplavená, tak prostě vzal dva malé kluky na tenisový hřiště, ukázal na bláto a naučil je, jak je odklidit. A oni pomohli. Nebyli toho ochráněni, pomohli, jak mohli. Věřme mladým lidem. Důvěra, krýt jim záda, být tam v případě, že by se to řítilo do propasti.

U těch kluků je to vaření nebo cokoli jiného často první věc, kterou dokázali. Necháváme to na nich, uvaří, topí, pracují se dřevem. Chápejme, že bude větší nepořádek, že se někde něco rozsype, že se něco připálí, že to nebude úplně dokonalé, ale tohle oni potřebují.

Jaká je ta jejich startovní čára, o které jste mluvila?

Ono to bývá různé. Někdy to můžou být rodiny, kdy rodiče tak pracují, že na děti není čas. I když jsou mobily, technika, pro ně je to na jednu stranu důležité, ale na druhou stran stranu kontakt to úplně nenahradí. Nebo to můžou být rodiny rozpadlé, rodiče se odstěhovali s novou rodinou, mají své děti a tenhleten kluk najednou neví, kam patří. Taky jsme tam kdysi měli kluka, jehož maminka se stěhovala do menšího bytu. Měla čtyři děti a on se tam nevešel. Takže skončil v dětském domově. Přibývá matek buď ve vězení nebo drogově závislých, otcové, kteří byli tvrdí a byť jsou třeba podnikatelé, nějaký problém tam je. A podobně.

Víra neodlišťuje, dokáže nás spojit i obyčejné derby

Je vděčnost jeden z důvodů, co vás při té práci drží? Nebo je to víra?

Víra neodlišťuje. Jak říkala kdysi naše generální představená, co prošla kriminálem: Pozornost i kočku těší. I v evangeliu čteme, že když Bůh uzdravil 10 malomocných, jenom jeden se vrátil poděkovat. Mám pocit, že to trochu patří k nedělnímu dnu. Protože hospodin odpočíval a tak si mohl klidně prohlížet to svoje dílo. Uměl se radovat z toho, že se něco povedlo.

Co pro vás znamená, když se řekne mít soucit a nebo být solidární s někým jiným?

Já jsem to hodně zažívala i doma, ačkoli jsme třeba leccos neměli. Vždycky i ten, kdo má dost málo, má někde nějaký přebytek. My jsme třeba měli zahradu, kde byly veliké hrušky, to se všechno nedalo sníst. Takže se třeba řeklo sousedům, co neměli, nasbírejte si.

A občas to i klukům říkám, protože oni žijí ve světě Nedělím se. Ve skutečnosti, když se člověk začne dělit, tak se zase potkává s lidmi, který se dělí s ním. Teď se mi třeba stalo, že v Paříži mi migrant z Mali koupil kafe. Jen tak. A tak když jdu po ulici a někdo prodává Nový prostor, zeptám se a třeba koupím zase kafe jemu.

Máte pocit, že je tohle v české společnosti běžné, a nebo je to naopak něco výjimečného?

Já bych řekla, že se často prezentuje, že ne. Ale je to jen křičící menšina zaujatá proti neziskovkám. Ale na druhou stranu Tříkrálová sbírka je rok od roku úspěšnější. Vybere se na to, vybere se tam na toho, vybere se na onoho, dá se něco dohromady. Ti, kteří to dělají, to neroztrubují.

Já myslím, že to ale není jenom českou společností, ale je to nastavením. Všechno se měří ekonomicky. Když jsme s panem prezidentem Havlem na Hrádečku sledovali zprávy, tak poznamenal Vidíte, jak jsme stále v tom marxismu. Pořád je to ekonomika. Vyplatí se, nevyplatí se? Pořád jsme v materialistické základně. Spočítejme, změřme, zvažmě. Ale jak chcete spočítat lásku? Jak chcete spočítat důvěru? Jak chcete spočítat odvahu?

Říkala jste, že víra neodlišťuje. Tak máte něco, u čeho se opravdu odreagujete? Vím o vás, že jste fotbalová fanynka, fandíte Slavii…

Sport mám ráda. V létě se těším na Tour de France, ty záběry měst, krajin. Mě nabíjí taková lidská aktivita a sport mám ráda. A co se týká fotbalu, dokáže i spojovat. Jednou jsem měla v péči chlapce, který byl zarytý sparťan. A říkali mi Opatrně s tou Slavií. My jsme si ale tímhle našli cestu k sobě. Byl třeba překvapený, že jsem mu přišla říct, že Sparta vyhrála nad Slavií, protože on už měl v tu denní dobu zákaz telefonu. Nechápal. Jak mu může slávista říct, že sparťané vyhráli? Po určité době zjistil, že jediný, kdo se s ním baví o fotbale, jsem já. Říkala jsem mu Podívej se, pak hraje národní tým a tam je sparťan se slávistou vedle sebe. A nemůžou si podkopávat nohy. Někdy jsem si dělala legraci, že jestli neuklidí pořádně, tak si vezmu slávistickou šálu. Byla to forma škádlení, ale v něčem velmi přínosná.

Sport obecně je skvělý v budování charakteru. Naučí nás prohrávat, vydržet, přihrát, abychom vyhráli. Naučí nás být tým a nehrát jen sám na sebe.

Rozhovor vznikl pro magazín Udržitelné Česko.