Proč nám to neřekli na vysoké škole? Příběh „formativka“ očima učitelů

Ze světa členů

4. 10. 2023

„Stále hledáme cesty, jak pomáhat studentům, aby převzali odpovědnost za své učení a pracovali na své osobní maximum,“ říká Jiří Kopecký, učitel na Gymnáziu Jiřího Ortena v Kutné Hoře. Spolu se svojí kolegyní, Václavou Kapitánovou, se proto na této škole snaží učit „formativně“. Tedy přístupem, jehož cílem je, aby děti neztratily chuť se učit, v hodinách aktivně spolupracovaly, snažily se zlepšovat a naučily se hodnotit, jaký pokrok dělají.

Všechno změnila kniha, kterou nejen tato dvojice učitelů dostala v roce 2016 k Vánocům od ředitele gymnázia. I díky ní se dnes ve škole jednou za 4 až 6 týdnů schází skupina učitelů. Baví se o formativním hodnocení a o tom, jak zlepšit svou výuku. Jaké byly začátky jejich setkávání a první techniky, kterými měnili výuku?

Inspirativní kniha

Autory zmiňované knihy jsou Dylan Wiliam a Siobhán Leahy a její název je Zavádění formativního hodnocení. „Já jsem se hned do té knihy začetl a byl jsem jí fascinovaný. Otázka, která mi celou dobu běžela hlavou, zněla: ‚Proč nám to neřekli už na vysoké škole?‘ Dodnes si myslím, že jestli by nějaká kniha měla být povinnou literaturou pro všechny studenty na všech pedagogických fakultách, tak za mne je to tato,“ popisuje Jiří Kopecký první dojmy po přečtení knihy.

Díky její četbě si uvědomil řadu věcí: „Zlomovou kapitolou pro mne byla část o pokládání otázek, respektive vyvolávání žáků, kteří na ně odpoví. Pochopil jsem, že způsob, jakým jsem to do té doby dělal, šel v podstatě proti smyslu toho, proč to dělám. Nezřídka jsem si třeba i odpovídal sám,“ říká Jiří Kopecký.

Než začal s formativním přístupem, většinou se na položenou otázku přihlásilo několik žáků, z nichž jednoho vyvolal. A když žák odpověděl správně, učitel považoval téma za pochopené a pokračoval ve výkladu. „Ale co těch dalších 25 žáků ve třídě? Vědí odpověď a nechtějí se přihlásit? Nebo odpověď neznají? A co je možná nejdůležitější: Přemýšleli vůbec nad mojí otázkou?“ popisuje Jiří Kopecký. „Také jsem od té doby zjistil, že mnohem častěji, než si myslíme, žáci otázku neposlouchají, nebo ani neslyšeli,“ dodává. Kniha podle něj nabízí řešení tohoto problému. Jednou z metod, kterou využívá, je losování žáků pomocí dřevěných špachtlí.

A je to na známky?

Václava Kapitánová se na Gymnázium Jiřího Ortena vrátila v roce 2017 po mateřské dovolené. „Do třídy vstupuju s perfektně připravenou hodinou a s vizí, jak to má vypadat. Mám vše připravené, předpokládám, že všichni žáci budou pracovat podle mých představ a že je to bude bavit. A najednou slyším otázku: ‚A je to na známky?‘“ popisuje Václava Kapitánová. Tato otázka se opakovala i v jiných hodinách a Václava nevěděla, jak na ni reagovat. „Hodně věcí jsem řešila intuitivně. Zaměřovala jsem se hlavně na metody. Dnes už vím, že metody jsou součástí jakéhosi balíčku nástrojů, který vede k dobrému učení.“ Postupně si začala uvědomovat, že svůj způsob výuky musí změnit a začala svého kolegu Kopeckého bombardovat otázkami „Jirko, proč nepracovali všichni? Proč se nepřihlásil, že tomu příkladu nerozumí?“

Odpovědi hledali společně v knize od Dylana Williama. „Začali jsme si klást otázky: Proč se žáci učí. Proč si myslí, že se učí? Je to pro rodiče? Pro známky? Pro učitele? Pro Cermat…?“ vysvětluje Václava Kapitánová.

„Odpovědi na její otázky jsem neznal, hledali jsme je společně i v té knize,“ popisuje Jiří Kopecký. Knihou listovali čím dál častěji. „Až jsem jednou, původně v žertu, protože jsem si to neuměl představit, navrhl: ‚V závěru autoři uvádějí, že nejlepší způsob, jak rozvíjet formativní hodnocení, je založit vlastní komunitu podobně smýšlejících učitelů na škole,‘“ popisuje Jiří Kopecký. Na Mezinárodní den učitelů, 5. října 2017, všem kolegům ve škole rozeslal e-mail. Oznámil jim, že se oba věnují zavádění formativního přístupu a pozval je ke společnému setkání. Od té doby se ve škole pravidelně schází skupina učitelů, které přístup zaujal. Z původních pěti členů je dnes asi deset.

Losování špachtlí

Jedna z technik, které Václava i Jiří ve svých hodinách využívají, je losování pomocí dřevěných špachtlí. „Pravidla jsou poměrně jednoduchá: položím otázku a počkám minimálně pět vteřin. Ty se mi ze začátku zdály nekonečné, ale dnes si je užívám. A pak vylosuji jednoho studenta, který má odpovědět. Důležité je, že špachtli vrátím zpět do osudí,“ popisuje Jiří Kopecký, jak techniku používá při vyučování.

Vnímá ale, že problémem je, když žák odpověď na otázku nezná, nechce přemýšlet nebo se bojí tipnout. „Důležité pravidlo zní: ‚Nevím‘ není odpověď. To je jeden z největších problémů, na který učitel u této metody narazí,“ vysvětluje. Pokud žák odpověď nezná a trvá na tom, že neví, může jeho váhání zastavit hodinu. „Pokud něco zdrží výuku o 15 minut, tak mi z ní moc nezbyde,“ popisuje učitel.

Používá proto řadu strategií, jak si s takovou odpovědí poradit. Osvědčilo se například nabídnout žákovi varianty A, B, C, D, případně se pokusit ho pomocí návodných otázek dovést ke správné odpovědi. Jinou možností je otázku položit dalším dětem ve třídě a nechat žáka, který nevěděl, vybrat z jejich odpovědí tu, která mu připadá správná.

„Můžu se přitom dopouštět mnoha chyb, ať už je to pokládání stále stejných otázek, nebo příliš těžkých otázek, pokládání mnoha otázek najednou nebo třeba neschopnost poskytnout dostatek času na přemýšlení,“ doplňuje Jiří Kopecký, že jde o komplexní přístup a ‚dřívka‘ jsou jen jedním z možných prostředků. Tuto techniku ale využívá, i když má suplování ve třídě, kterou běžně neučí. Pokud nemá k dispozici špachtle, losuje žáky elektronicky. „Už bych si neuměl stoupnout před tabuli a vyvolat někoho stylem: ‚Ty mi odpovíš‘. Je mi to nepříjemné. Cítím, že na někoho osobně útočím,“ vysvětluje. V tomto přístupu vidí velký přínos. „Dřív jsem měl pocit, že nad mými otázkami přemýšlí jenom pár lidí. Dnes vnímám, že aktivní je skoro celá třída,“ vysvětluje hlavní výhodu. A všiml si ještě jedné věci. „Pokud si třída na tento přístup zvykne, reakce ‚nevím‘ se poměrně rychle odbourá. Žákům totiž dojde, že než abych z nich čtvrt hodiny návodnými otázkami tahal odpověď, je lepší to prostě zkusit.“

Kelímkový semafor

I když se Václava Kapitánová snaží výklad ve svých hodinách minimalizovat (a podle ní by neměl nikdy přesáhnout 20 minut), někdy se mu nedokáže vyhnout. V takové chvíli se dá použít další technika: tzv. semafory. Každý žák dostane zelený, žlutý a červený kelímek. Na začátku mají všichni před sebou na stole tyto tři kelímky, přičemž ten zelený je nahoře.

„Když u všech 30 žáků vidím zelené kelímky, znamená to, že rozumí. Začnu svůj výklad. Pokud někdo přesune zelený kelímek dolů a objeví se žlutý, je to pro mě signál: ‚Pozor, už se ztrácím.‘ V tu chvíli ještě výklad nepřerušuji. Zkouším posledně řečené zopakovat, říct to jinak, nebo uvést příklad. A čekám, až se zase objeví zelený kelímek,“ vysvětluje Václava Kapitánová. Pokud ale některý ze studentů vytáhne červený kelímek, učitelka výklad přeruší a snaží se zjistit, čemu žák nerozumí. Díky této metodě hned vidí, jak je její výklad pochopený a může podle toho reagovat.

Jiří Kopecký chápe, ale zároveň ho mrzí, že se (nejen na jeho škole) najdou učitelé, kteří jsou k metodám formativního přístupu skeptičtí. „Naštěstí ale existuje i mnoho těch, kteří některé metody nebo techniky formativního přístupu už dávno používají. Aniž by tomu říkali formativní přístup,“ dodává Jiří Kopecký.

On sám formativní přístup chápe jako koncept, který pojmenovává, systematizuje a účelně organizuje strategie, metody a techniky, které pomáhají k efektivnější výuce, a dává jim jednotný směr. I proto oba doporučují ostatním kantorům založit na své škole podobnou vzdělávací komunitu učitelů, ve které mohou o těchto věcech společně diskutovat. „Naše setkávání nás posouvají, motivují, kolegové vám pomůžou, ukazují, co jsem přehlédla, zjistíte, že řešíme stejné či podobné problémy, těšíme se na tato setkávání se, dodávají energii a odvahu to nevzdávat,“ uzavírá Václava.


Autorka: Magdaléna Šulcová, Eduzměna



Související

Cirkulární akademie oficiálně zahájila svou činnost. Bude učit firmy, jak aplikovat udržitelnost a cirkulární ekonomiku do svých procesů

Přejít na článek