Učíme žáky, ne předměty. Inspirace z cesty po Finsku a Estonsku

Ze světa členů

29. 1. 2024

Otevřenost, spolupráce, poměrně velká autonomie jednotlivých škol a důraz na wellbeing žáků i učitelů. To jsou klíčové charakteristiky finského i estonského vzdělávacího systému.

Obě země navštívila koncem září čtyřicítka odborníků působících v nejrůznějších oblastech českého školství a veřejné správy. Studijní cestu uspořádalo Partnerství pro vzdělávání 2030+. Za Eduzměnu se zúčastnily průvodkyně Eliška Pácaltová, manažerka programu Monika Hrochová a Ivica Másilková a Pavla Juřinová ze Šumpersko-Zábřežska, tedy regionu, který od letošního roku dostává od Eduzměny zvláštní podporu v oblasti vzdělávání. Na programu byla tři města – Tallin a Tartu v Estonsku a Lohja ve Finsku, kde byla domluvena návštěva na sedmnácti místních školách. Účastníci si sami vybírali, kam za inspirací vyrazí.

Proč Estonsko a Finsko?

Finsko dosahuje v mezinárodních srovnáních dlouhodobě dobrých vzdělávacích výsledků. Dobře si vede také v oblasti wellbeingu. Estonsko zase patří k zemím, které dokázaly díky reformám udělat obrovský pokrok. V testech PISA se estonští žáci umisťují na prvních příčkách. V obou zemích má vzdělávání vysokou společenskou hodnotu. Estonci to glosovali tak, že jsou stejně jako Češi spíše nevěřící společnost a že jejich náboženstvím je právě vzdělávání. Zásahy do škol ze strany státu jsou v obou zemích spíše ojedinělé. „Ve Finsku nás velmi překvapila absence školní inspekce v té podobě, jak ji známe od nás. Není tu nikdo, kdo by dohlížel, kontroloval, a přesto to funguje,“ popisuje Eliška Pácaltová.

Wellbeing jako cesta k dobrému učení

Uspokojování potřeb dětí i pedagogů a podpora jejich pohody jsou základem národního kurikula.​ „Wellbeing šel od učitelů až k žákům. Je to tam opravdu o těch praktických věcech, které zpříjemňují běžný život ve škole,“ říká Ivica Másilková. Velký důraz se klade na kulturu školy, která se pak propisuje do toho, jak instituce vypadají.

Podle Moniky Hrochové je typická otevřenost a rozmanitost prostoru. „Ta variabilita byla neskutečná. Třeba jídelna, která se umí přeměnit na sál, kde mají přednášku nebo něco tvoří s rodiči.“ Třídy bývají prosklené a ve výuce se využívá celý prostor školy. Běžné jsou relaxační zóny, odhlučněná křesílka, sluchátka, speciální jezdící židle s prostorem pro školní batoh, paravany a nástěnky na kolečkách.

V obou zemích jsou školy často opravdu velké (600 a více dětí). Díky tomu je standardem přítomnost psychologa, speciálních pedagogů, sociálního pedagoga, sdílených aprobovaných učitelů nebo i zdravotnického personálu.
Dětem je přenechána daleko větší odpovědnost za vlastní učení. Důraz se klade na samostudium, úkoly se často stíhají ve škole a obecně je tu méně instrukcí a příkazů. Děti přesně vědí, co se po nich chce. Mají tu delší přestávky a hodně času tráví venku, za každého počasí, což přináší pohodu nejen psychickou, ale i fyzickou. „Byla tam neuvěřitelná energie, když se celá škola vydala ven,“ popisuje Eliška Pácaltová.

Ředitelé mají v obou zemích více času na pedagogický rozvoj školy a zároveň dostávají velkou podporu ze strany všech institucí​. Učitelé nosných předmětů, jako je například finština nebo matematika, učí v průměru méně hodin, aby měli více času na nepedagogickou přípravu a profesní rozvoj. Zároveň mají velkou autonomii.

Inkluze: „Chceme to nejlepší pro každého žáka“

Ve Finsku i Estonsku se cíleně pracuje s jinakostí. Fungují tu speciální třídy i speciální školy. Konečné rozhodnutí, kam své dítě umístí, je ale čistě na rodičích. Běžné je podle Elišky Pácaltové oddělování a spojování dětí ve výuce podle jejich potřeb. „Byla jsem na škole, kde sloučili speciální školu s prvním stupněm základní školy. Děti ze speciální školy byly v jiné části budovy, ale neustále docházelo k nějakému potkávání, ať už o přestávkách při pobytu venku nebo například při tematickém čtecím dnu. Tendence bezpečně se propojovat a učit se, že spolu sdílíme jeden svět a jednu školu, byla opravdu velmi silná.“

V obou zemích se zároveň daří eliminovat rozdíly způsobené sociálně-ekonomickým zázemím jednotlivých dětí. Výuka, knihy, obědy (někdy i snídaně), doprava, sportoviště a částečně i kroužky jsou pro všechny žáky zdarma. Jídlo, které zbyde ve školní jídelně, si lidé z města mohou odpoledne vyzvednout. Školní hřiště nebo knihovny jsou v určité časy přístupné i veřejnosti.
Na jedné z finských škol probíhal během návštěvy expertů z Česka tzv. Charity Day. Namísto běžného oběda byla slaná ovesná kaše. Peníze, které se na jídle v tento den ušetří, směřují k potřebným. A má to i další, možná ještě důležitější rozměr. Děti se tímto způsobem učí ohleduplnosti, empatii a zároveň také určitému uskromnění se.


Foto: Aleš Sedláček

Text: Zuzana Kudrová, Eduzměna

Související

Napínavé vyprávění pro děti o světě, který se nenávratně mění

Přejít na článek

Istanbulská úmluva: Největší mýty a proč ji Česko ještě neratifikovalo?

Přejít na článek