Nedělejme dětem klauna. Zapojit je přináší úlevu

Ze světa členů

10. 4. 2024

„Někdy máme pocit, že musíme dělat dětem klauna, který to pořád táhne, hlavně aby nebyla nuda. Děti jsou zahlcené a pasivně jen čekají, s čím přijde ten jejich zábavný rodič nebo učitel, kdy do nich ‚napere‘ učivo. Jenže, když to do nich ‚nenapere‘, tak energie rychle padá dolů a je to začarovaný kruh,“ říká lektorka a koordinátorka z Eduzměny Klára Kolmanová, která dva roky učí třídy, jak pracovat na vlastních projektech a jak zapojovat děti, aby to nebyla manipulace, ale skutečná participace.

Jak si vlastně participaci dětí nejčastěji představují učitelé a rodiče?

Mám pocit, že právě už to samotné slovo budí trochu kontroverze a nelibost. Pro některé učitele je to ohrožující, mají strach, že participace dětí znamená nějakou anarchii, že se nebudou používat pravidla, rámce a že děti necháme převzít kontrolu. V lepším případě vnímám zvědavost. Někdo se naopak bojí, že participace má svá daná pravidla a představuje omezení. Nejzajímavější mi proto přijde hledat nějaký střed.

Můžeme používat nějaké jiné slovo než participace?

Hledali jsme s učiteli, jaké jiné slovo použít, a došli jsme k výrazům jako spolupráce nebo spolutvorba. Není to zcela výstižné, ale je to možná pro některé příjemnější.

Co tedy je a není participace?

V pracovní skupině zaměřené na děti jsme si pojmenovali jednotlivé stupně zapojení dětí (pozn.: podle modelu situačního vedení autorů Kena Blancharda a Paula Herseye) a shrnuli ho nedávno v metodice Řešíme společnou výzvu: metodika zaměřená na participaci dětí. Každý učitel nebo rodič si v ní může najít, kde se svým přístupem stojí. Jestli s dětmi konzultuje, nebo už na děti deleguje některé záležitosti, nebo už s dětmi spolupracuje. Nebo, a to je nejvyšší stupeň, děti samy vedou a jsou těmi tvůrci. Chci ale zdůraznit, že nic není špatně. Jde spíš o to, kdy, co a jak používáme. Je dobré uvědomit si, jaký máme styl, kdy jsme autoritativní nebo se snažíme s dětmi o nějakou dohodu. A jsou situace, například ve velkých třídách, které mohou být zdraví ohrožující, a tam je třeba být v daný moment direktivní. A někdy je naopak dobré uvědomit si, že jsme direktivní, ale naprosto zbytečně. Že nás k tomu vede třeba nějaký zvyk nebo kultura školy nebo společnosti. Vůbec se pak nepozastavujeme nad tím, že autoritativně na něčem bazírujeme, i když by to děti mohly samy vymyslet jinak, nebo s námi spolupracovat. A je třeba si uvědomit, že samotná aktivita dětí ještě neznamená, že participují. Děti se mohou hlásit, pracovat na úkolech. Zásadní však je, z jakého důvodu tak činí. Jestli to je z jejich vlastní motivace, nebo je to projev poslušnosti.

Jaký styl převažuje na českých školách?

Aktivity jsou převážně navrhované a řízené dospělými, s dětmi se pak konzultují. Nejčastěji se mohou podílet na mimoškolních aktivitách a nejméně samy ovlivňují obsah výuky, vyplývá to ze zjištění České školní inspekce (viz Tematická zpráva České školní inspekce, červen 2017).

Jaké to vlastně má důsledky, když jsme příliš autoritativní?

Ty důsledky mohou mít extrémní podobu. Může jít o naučenou bezmoc, kdy dítě zjistí, že nikoho doopravdy nezajímá, jak to má nebo co říká, nikdo nestojí o jeho zapojení.

Takže se přestane snažit.

Ano, ztrácí motivaci být aktivní, protože to nemá žádný dopad. Děti se naučí nějak fungovat, pasivně poslouchat, protože to je jediná strategie, se kterou mohou obstát. Teď to popisuji trochu extrémně, není to vždy takto, ale zkrátka k tomu může dojít.

Celý rozhovor si můžete přečíst přímo na webu Eduzměny.

---

Zdroj: Nedělejme dětem klauna. Zapojit je přináší úlevu. Rozhovor na blogu. Eduzměna