Rozhovor: Pro ukrajinské děti krize nijak neskončila

Ze světa členů

23. 6. 2023

Olesia Parkhomenko je ukrajinská psycholožka multioborového týmu duševního zdraví na Základní škole Zruč nad Sázavou. I za podpory Nadačního fondu Eduzměna zde působí od března 2022. Na téže škole také učí ruštinu. Do Česka přišla z Charkova.

Rok působíte v projektu Duševní zdraví pro děti. Jakou roli v rámci něj máte?

Mojí základnou je ZŠ Zruč nad Sázavou, ale vyjíždím i na jiné školy. Funguji jako most, spojuji ukrajinské děti a rodiče s učiteli a jsem jim k dispozici ke konzultacím. Moje role se také hodně proměňovala, umím anglicky, takže zpočátku jsem hlavně pomáhala s překladem. Dnes můžeme jít na řadě míst víc do hloubky.

Jaká témata teď ve školách hlavně řešíte?

Kutnohorský i zručský tým projektu Duševní zdraví pro děti jsou mobilní, jezdíme po celém regionu, od Kácova po Uhlířské Janovice. Na některých školách mají ukrajinské děti štěstí, mají hodně doučování češtiny, třeba právě ve Zruči nad Sázavou. Na těchto školách si vedení uvědomilo, že právě jazyk je na začátku hlavním problémem.

Jaká je situace tam, kde to štěstí na doučování češtiny nemají?

Na řadě škol bohužel nefunguje, například ve Zbraslavicích a Uhlířských Janovicích, kde nemají tolik ukrajinských dětí jako třeba ve Zruči, kde je jich kolem třiceti. Žáci na těchto školách stále trpí jazykovou bariérou, z níž pak plyne řada dalších problémů. Pracuji například se dvěma bratry, přičemž jeden z nich je poměrně uzavřený a dlouho vůbec nemluvil. Podle mého úsudku vykazuje znaky autistického spektra, ale nejsem dostudovaný psycholog, oficiální diagnózu udělat nemůžu. Soustředila jsem se každopádně na hledání možností, jak posílit komunikaci mezi ním a učitelkou. Zjistila jsem, že všem mým otázkám rozumí, ale nechce zkrátka nic říkat. Nakonec jsme přišli na to, že funguje, když odpovědi na moje otázky napíše. Začal to tak dělat i s učitelkou. Také jsem mu nabídla, že může používat znaky, kterými například sdělí: „moment, musím se nad tím chvilku zamyslet“. Nebo „nechci odpovídat“. Otevřelo to další možnost komunikace s ním i pro učitele.

Na jaře jsem také byla prezentovat svoji práci na pražské konferenci UNICEF. Cítím, že sdílení zkušeností našeho týmu se stalo jednou ze součástí mé práce, lidé, kteří s ukrajinskými dětmi na českých školách pracují, se od sebe potřebují učit a sdílet, co funguje i co ne.

Co jste například zjistila, že nefunguje?

Nefunguje, když se učitelé zaměřují jen na předávání vědomostí, když se snaží, aby děti dobře studovaly. Mnozí učitelé si myslí, že tu jsou Ukrajinci už rok, měli dost času si zvyknout a měli by už dosahovat víceméně stejné znalostní úrovně jako jejich čeští spolužáci. Ukrajinské děti ale stále často nerozumí a ten tlak je mnohé paralyzuje, není fér na ně klást stejné požadavky jako na Čechy. Snažíme se učitelům vysvětlovat, co znamená, že přišly z války. Víme, že stres ovlivňuje funkce mozku – ne všechny ukrajinské děti mohou pracovat stejně intenzivně jako ty české. Některé za sebou mají těžká traumata, mají třeba i otce, který bojuje na frontě. Mnozí nerozumí, co se jim to děje, proč najednou nejsou schopni si věci zapamatovat tak snadno jako dřív. Jejich paměť se přitom chová úplně přirozeně, během stresu prostě mozek nefunguje standardně.

Co dle vašich zkušeností naopak funguje, jak mohou učitelé ukrajinské děti podpořit?

Budováním vztahů s těmito dětmi, založených na důvěře, pochopení a přijetí. Až pak může být řeč o učení se. Ony ty děti i chodí do školy, ale některé na stres reagují například hyperaktivitou, jiné se zase naopak zcela stáhnou a nekomunikují. Někteří takoví mohli být i před válkou, ale u některých to způsobuje až tato zkušenost. Na stres se dá reagovat například útěkem, skrytím se nebo fyzickým násilím. Takže tyto děti mohou utíkat ze třídy, fyzicky, nebo i mentálně. Když volí cestu skrytí se, uzavřou se, nedrží s vámi oční kontakt, ponoří se samy do sebe. Pokud jde o velmi malé děti, mohou se i fyzicky schovávat pod lavici. Ti, kdo volí násilí, ještě nemusejí být špatnými lidmi, nemusí jít o jejich povahu, ale skutečně jen o reakci na stres, o snahu ukázat, že se něco děje, že se jim něco stalo nebo stále děje.

Co mohou udělat jejich rodiče?

Konzultuji často i s rodiči a problém je, že často jsou v nepohodě i oni. Úroveň jejich stresu může být tak vysoká, že začnou plakat i v reakci na jakýkoliv telefonát včetně těch ze školy. Když pak přijdou na konzultaci, snažím se pomoci i jim, najít nějaké body, na kterými se zamýšlet. Mnohdy pomáhá už jen to vědomí, že tu je někdo, komu mohou věřit a kdo je vyslechne.

Zmínila jste budování vztahů. Co ještě lze pro ukrajinské děti ve škole udělat?

Na některých školách vídám, že se učitelé dětem snaží vysvětlit například fyziku či chemii, ale jazyková bariéra to neumožňuje. Existuje řada zdrojů v ukrajinštině, kde jsou zdarma dostupné kompletní učebnice v ukrajinštině pro každou třídu. Lze požádat rodiče, aby se pokusili dítěti látku s učebnicí vysvětlit. A paralelně jim pomáhat naučit se tu češtinu, což je tedy hlavně v moci ředitele. A pak jsou velmi přínosné různé aktivity pro posílení vztahů ve třídě i škole.

Jak na ně?

Pro ukrajinské děti je důležité mít možnost sdílet i něco ze své kultury, nějak školu obohatit. Nám se osvědčila například valentýnská pošta. Na svatého Valentýna je na Ukrajině zvykem pořádání různých aktivit pro děti. Na každé škole je například speciální poštovní schránka, kterou jsme letos ve Zruči zkusili. Vytvořili jsme s dětmi plakát a poštovní schránku. Zapojili se i učitelé výtvarky, dělali s dětmi valentýnky. Pak do té poštovní schránky děti vhazovaly vzkazy pro své přátele. Česko-ukrajinská skupinka se proměnila v pošťáky a psaníčka roznesla. Podobné věci pomáhají lidi propojit. Také nám fungují skupiny, kde se mohou ukrajinské děti každý týden setkávat. Popovídají si s lidmi ve stejné situaci, mohou tu najít pochopení, sdílet svoje problémy. Bylo by úžasné, kdyby nějaký rusky nebo ukrajinsky mluvící koordinátor, který by takové aktivity zastřešil, byl na každé škole. Většina škol je ale nemá.

Ve Zruči s kolegyní Hanou Měkotovou zkoušíte také vzdělávací program STRONG. O co jde?

Je to adaptační program z Kanady a USA, určený pro nováčky na kterékoliv škole, nejen pro cizince. Je založen na 10 setkáních určité skupiny dětí, která se je snaží posilovat. Učíme je například různé relaxační techniky, které mohou pomoci ulevit od stresu, třeba dechová cvičení. Dech má tu výhodu, že ho s sebou máme vždy, nepotřebujeme k němu žádnou pomůcku, a navíc jsou ta cvičení poměrně nenápadná, v hodině si jich mnohdy nikdo ani nevšimne. Nebo je učíme zatnout svaly na nohou, pocítit to napětí, a pak povolit. Třeba včera jsme se bavili o tom, jakou supermoc by děti chtěly mít a proč. Často z podobných diskuzí něco vyplyne, třeba jeden chlapeček řekl, že by chtěl umět rychle běhat, bavili jsme se o tom proč a on říkal, že by pak mohl utéct od nebezpečí, od války, a diskuze se od toho odvinula dál.

Do Zruče jste sama přišla před více než rokem. Proč padla vaše volba právě na Česko?

Asi zasáhla nějaká nadpozemská síla (smích). Byla jsem rok před válkou na dovolené v Turecku. Když válka začala, napsal mi majitel hotelu, jestli nepotřebujeme nějakou pomoc. Jsem z Charkova a když vypuklo bombardování, zůstali jsme tam pět dní. Pak to ale začalo být příliš nebezpečné. A já jsem přes toho majitele hotelu dostala kontakt na jednu z jeho zákaznic, která žila ve Zruči nad Sázavou a byla ochotná mi pomoci. Sama tomu nemůžu stále uvěřit, někdy se prostě věci nějak stanou mimo hranice našeho chápání, prostě to tak má být.


Zdroj: autorka Lucie Römer, EDUzměna

Související

Soutěž Stejná šance – zaměstnavatel roku 2020 zná své vítěze

Přejít na článek

Veřejná debata na téma Domácí a genderově podmíněné násilí otevřela naléhavá témata a vyzvala k diskusi

Přejít na článek